Nastávající konference představitelů dvaceti nejdůležitějších zemí světa (G-20) v New Yorku se má mimochodem zabývat novým – pokud možno globálním - systémem regulace finančních trhů a odvrácením hrozby vleklé krize či deprese. Jaký může přinést výsledek?

Na místě je spíše skepse. Ne snad, že by situace nebyla dostatečně vážná či zralá pro nová řešení, ne snad, že by svět nepotřeboval nějakou novou finanční architekturu. Právě naopak. Hlasů, které srovnávají současnou situaci s rokem 1929, přibývá.

Jenže poměřme si to s rokem 1944, kdy se vyspělý svět dohodl na vzniku brettonwoodských institucí, tedy Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Tehdy byla ještě válka a ve vzduchu byla větší naléhavost (sense of urgency), vůle po jednotě a potřebě dohodnout se. Svět si právě nabil ústa a zažil obrovskou bolest a utrpení. A pak tu také byl jasný lídr západního světa, vítěz války a „diktátor agendy“: Spojené státy.

Dnes však není válka a kromě čtení novinových titulků zatím bolest z finanční krize pociťuje málokdo (ta přijde se zpožděním) a určitě ne politici, kteří přijedou vyjednávat. Spojené státy nejsou už vítězícím lídrem západního světa, ale zemí, kde se finanční krize zrodila. Především tamější stát, vláda a centrální banka (selhání regulace) za ní nesou primární zodpovědnost. Navíc se v Americe právě mění prezident a celá administrativa a podle toho bude vypadat její autorita. Na druhé straně nelze pochopitelně čekat, že „leadership“ přenechají Američané komukoli jinému a určitě ne francouzskému prezidentovi.
…

Druhý důvod pro skepsi je, že problémy současného finančního světa jsou tak komplexní, složité a nepřehledné, že je politici, kteří budou jednat, nejsou schopni pochopit a analyticky absorbovat, protože je nechápou – a už vůbec se na nich neshodnou – ani specialisté: akademičtí ekonomové, finančníci a analytici.

Stačí jen naznačit, o co všechno jde, o čem všem se má mluvit (zdaleka to není všechno): Mají vzniknout nové mezinárodní instituce nebo stačí posílit ty staré? Jak a o kolik je kapitálově posílit? Kdo to bude platit? Hrozí globální deflace nebo začne vystrkovat růžky inflace? Jak regulovat nebo neregulovat tzv. finanční deriváty? Lze zakázat daňové ráje? Jak regulovat neregulova(tel)né hedgeové fondy? Jak a kdy (a zda vůbec) mají regulátoři propichovat bubliny aktiv (tedy nemovitostí a cenných papírů)? Může existovat něco jako bankovní dohled na globální úrovni? Jaké smějí být tolerovatelné nerovnováhy jednotlivých klíčových ekonomik (obchodní a rozpočtové deficity)? Má se svět zase nějak dohodnout na globálním řízení kursových politik? Jak a proč propagovat svobodný světový obchod? Co je to férový obchod? Jak státy vycouvají ze svých podílů v bankovnictví? Potřebuje eurozóna silnější reprezentaci? Nemá vzniknout něco jako asijské euro? Jak naučit Američany spořit?

Zjevně je toho tolik, že to sotva pojme jeden lidský mozek a otázka je, jestli to vůbec absorbuje mozek politika, který o tom má rozhodnout.

Pro začátek by snad stačilo, kdyby se jednalo o tom, co je třeba akutně už teď a nyní: jak mají být stimulující balíčky, jak povzbudit banky, aby začaly opět úvěrovat ekonomiku a sebe navzájem a jak státy vycouvají ze svých nově nabytých bankovních podílů.

Vzniká sice politická poptávka po větší regulaci světových finančních, bankovních a kapitálových trhů (po silnější roli států a globálních regulátorů), ale více regulace v tuto chvíli ekonomiky rozhodně neoživí a nepovzbudí – to je běh na dlouhou trať. Dohodne-li se nový systém globální finanční regulace, ponese ovoce – pokud bude funkční – někdy za dvacet, třicet let až se svět bude řítit do nějaké další finanční krize či hluboké recese. Úder ale možná přijde úplně odjinud. S regulací je to totiž doložitelně jako s armádou. Vždy totiž zbrojí na minulé války a minulé bitvy.

Článek byl publikován na Respekt.cz v rubrice Audit Jana Macháčka.