Podle nejnovějších předpovědí z Mezinárodního měnového fondu u jiných institucí bude ze všech důležitých západních zemí (sem nepočítáme Island) nejvíce postižena finanční krizí Británie. Hospodářský pokles tam v příštích letech bude činit až 1,8 procenta. Dva přední komentátoři Financial Times, Wolfgang Munchau a Martin Wolf si v této souvislosti včera a v pátek, na stránkách Financial Times vyměnili názory na to, zda má Británie přijmout euro či nikoliv.

Podle Martina Wolfa (Více ZDE) - je přijetí eura poslední věc, o které by v současné situaci měla Británie vůbec uvažovat. Bank of England, britská centrální banka má podle něj prostor k dostatečně flexibilnímu jednání, může čelit tvrdé recesi snížením úrokových sazeb až na nulu, tedy učinit něco k čemu ECB (Evropská centrální banka) vůbec nesměřuje.

Stejně flexibilní jsou i rozpočtové stimulační nástroje, které má k dispozici britská vláda, která může (a patrně tak učiní) zvýšit rozpočtový schodek až na 8 procent britského HDP (to se v eurozóně, jak známo, nesmí). Kdyby byla Británie v eurozóně, nemohla by přistoupit ani k měnovým, ani k rozpočtovým stimulům.

Wolfgang Munchau (Více ZDE) si myslí, že i když Bank of England sníží sazby, zůstanou reálné sazby vysoké a stejně tak se v důsledku averze k riziku prodraží financování státního dluhu. V důsledku zvýšené poptávky po regulaci finančních trhů, bude Londýn jako finanční centrum ztrácet proti Frankfurtu a Paříži.

Eurozóna se bude více institucionalizovat, což povede k politické izolaci těch, co zůstanou vně. Volá po tom nejen Francie, ale už i část německé politické reprezentace, například Frank-Walter Steinmeier, německý ministr zahraničí.Například, podobně jako v případě Islandu, zaútočí investoři a spekulanti také na britskou libru, která je příliš malá a slabá, aby takový útok ve zdraví přežila.

Česká republika je - narozdíl od Británie – zatím postižena finanční krizí nikoliv nejvíce v Evropě, ale možná nejméně. Zatím se holedbáme, že nás koruna před přímým dopadem krize chrání. Ale diskusi na téma, jestli může malá národní měna ustát případný útok spekulantů (až se i naše hospodářská situace zhorší) nebo debaty o polické izolaci těch, co zůstanou stát vně eurozóny, bychom neměli brát na lehkou váhu.
…

Podobně vášnivá debata cloumá světem ekonomických komentátorů v případě záchranného plánu pro automobilky, evropské i americké. Britský týdeník The Economist se ve svém pátečním editorialu tvrdě opírá do plánů na státní pomoc pro americké automobilky z oblasti Detroitu.

Podle Economistu se mají Američané spoléhat na existující právní řád. Pro tyto případy má Amerika slavnou kapitolu 11 bankrotového zákona, která umožňuje ochranu před věřiteli, dává čas na restrukturalizaci a prostor na zrušení a znovuotevření nevýhodných smluv s odbory.

Jonathan Cohn v americkém týdeníku New Republic (Více ZDE) upozorňuje, že kapitola 11 může možná poskytnout prostor na restrukturalizaci aeroliniím, ale ne obrovským automobilkám, závislým na včasných dodávkách dílů od stovek subdodavatelů. Pokračování tohoto financování, které stojí na hladkém úvěrování, kapitola 11 neumožňuje, automobilky by skončily v kapitole 7, tedy úplné likvidaci. To by v součtu znamenalo ztrátu milionů pracovních příležitostí a v tuto chvíli smrtící zásah pro americkou ekonomiku.
…

Jedna z největších bankovních skupin na světě, Citigroup, propustí 50.000 lidí, tedy kromě těch 30.000 lidí, které už od počátku hypotéční krize propustila. Zní to sice velmi dramaticky – celkově přijde o práci více než pětina zaměstnanců – o něco méně naléhavě, ale vyznívá přepočet, který říká, že banka se dostane v počtu zaměstnanců na úroveň roku 2003.

K tomu lze dodat jediné. Ať už budou vlády na různých místech zeměkoule chystat jakkoli masivní záchranné plány, cesta z recese je vlastně jediná. Firmy prostě budou tvrdě restrukturalizovat a propouštět a nabírat lidi začnou teprve až se časem finančně vzpamatují.

Podobně je to s vládními programy na stimulaci spotřebitelské poptávky. Kdo by si například v Americe, Německu nebo Británii kupoval nové auto nyní, když lze předpokládat, že příští rok – někdy uprostřed recese či krize - bude k mání daleko levněji?

Ač by si vlády či ekonomové zrovna přáli opak, lidé všude na světě reagují na špatné zprávy tak, že začínají více spořit. Vlády a centrální banky se mohou pokusit o jediné: zkusit zajistit, aby ten příklon k úsporám, odložená spotřeba a náhlá nechuť k utrácení nepřekonaly rozumnou či snesitelnou míru.

Článek byl publikován na Respekt.cz.