Ač to neumím potvrdit a doložit žádným důkladným průzkumem veřejného mínění, troufám si tvrdit, že za úspěchy sociální demokracie v posledních volbách nestojí pouze protestní hlasování v polovině funkčního období vlády nebo zájmy voličů, kteří nechtějí platit zdravotnické poplatky nebo privatizovat nemocnice. Jde rovněž o to, že ostatní strany – velké i malé – zcela, beze zbytku a úplně zbytečně vyklidily prostor normální a sebevědomé proevropské (prozápadní) politiky.

Předseda ČSSD Jiří Paroubek bývá mnohými politiky a novináři portrétován jako někdo, kdo chce zemi vytrhnout z jejího prozápadního zakotvení a odvést někam do područí Moskvy. Jenže prozápadní zakotvení státu není jen americký radar nebo NATO (nikde jsem mimochodem neslyšel, že by sociální demokracie měla něco proti NATO), ale také Evropská unie.

Lisabonská smlouva a euro
Je těžko pochopitelné, proč se například na pravé straně spektra (a už vůbec ne v ODS) nenajde nikdo, kdo by hlasitě podporoval Lisabonskou smlouvu. Nikdo netvrdí, že je to smlouva dokonalá, ale je to prostě kompromis, na který přistoupilo 27 evropských zemí. Myslí si snad čeští pravicoví politici, že v těchto zemích žijí jen samí pitomci? Část ODS se přitom proti Lisabonské smlouvě staví velmi ostře a nevraživě, druhá část ODS (tedy, řekněme, Topolánkovo křídlo) o ní cudně mlčí, přestože jí premiér podepsal. Jako by ten podpis znamenal něco, za co by se slušný člověk měl stydět.

Podobně je tomu s lidovci a zelenými. Hlas obou koaličních stran v mediální vřavě zaniká a volič či občan sotva zaznamená, že zelení snad chtějí „vyobchodovat“ podporu radaru za Lisabonskou smlouvu. Lidovci nejsou slyšet vůbec a Kalouskovo křídlo vlastně představuje jakési „béčko ODS“.

Podobně je tomu s přijetím eura. Sociální demokracie sice vyměnila požadavek „stanovení data pro přijetí eura“ za požadavek „seriózní diskuse o přijetí společné evropské měny“, ale i to je požadavek důležitý. Diskuse o euru je v českém veřejném prostoru nedostatečně hluboká a dosud chabá, tedy srovnáme-li to s Británií, Dánskem, Švédskem i Polskem. Je-li sociální demokracie – v době, kdy po stanovení pevného data volá i Svaz průmyslu (nikoli exportérů) – vnímána jako jediná politická strana přívětivá ke společné evropské měně, je to zkrátka stěží uvěřitelné.

Být „proevropský“ vůbec neznamená podbízet se velkým zemím - Francii, Německu či bruselským „nevoleným“ úředníkům, jak si leckdo myslí. Pokud se ale všichni ostatní na politické scéně tváří že Unie i eurozóna jaksi zapáchají a je třeba se jich štítit, opět tím zbytečně vyklízejí prostor sociální demokracii.

Po různých vystoupeních prezidenta republiky v souvislosti s Gruzií či předsednictvím Evropské unie se od Václava Klause začínají odvracet i mnozí z jeho příznivců. Voliči si ale také možná pamatují, kdo zvolil Klause za prezidenta a kdo usiloval o jinou hlavu státu, tedy Jana Švejnara (zcela nepochybně „prozápadnějšího“ kandidáta).

Volná aréna
Je jistě nepřijatelné, aby se střílelo na večírcích šéfa důležité politické strany, také se mi nelíbí Paroubkův populismus a příliš zjevný sklon k politickým obchodům. Vadí mi odpor k americkému radaru a za obzvlášť nevábnou považuji skutečnost, že sociální demokracie usiluje o omezení naší mise v Afghánistánu.

Jiné nálepky Jiřího Paroubka ale nejsou spravedlivé. Jestli někdo představuje vliv ruských tajných služeb a mafií v české politice, pak je to Miroslav Šlouf. Ten jak známo zařizoval znovuzvolení Václava Klause a dnes pracuje pro ODS i Topolánkova poradce Marka Dalíka. Když chce ODS strašit Moskvou a drží ve vládě Aleše Řebíčka (dalšího Šloufova přítele), vyznívá to poněkud směšně. Paroubkovi prostě slouží ke cti, že vliv Šloufových lidí v ČSSD omezil.

Ale z odbočky zpátky na začátek. Důležité je, že pravice do značné míry vyklidila „prozápadní prostor“, resp. se příliš soustředila na jeden jeho aspekt (radar) sama a o své vůli. Ať už by sociální demokracii vedl kdokoli, musel by to být hlupák, aby do úplně volné arény nevstoupil a cpal se kamsi do rohu, mezi euroštítivce a eurofoby, tedy tam, kde je ze zcela nepochopitelných důvodů úplně narváno. To není Paroubkova zásluha, ale velká chyba a hloupost ostatních.

Článek byl publikován na Respekt.cz v rubrice Audit Jana Macháčka.