V televizi CNBC jsem vyslechl rozhovor s významným americkým ekonomem Kennethem Rogoffem, který se vyjadřoval k příčinám volební porážky Obamových demokratů. Rogoff tvrdil, že hlavní chybou Obamy bylo, že dával Američanům najevo, že pod jeho vedením bude krize krátká a on Američany z krize vyvede.

Podle Rogoffa měl spíše od začátku říkat, že krize bude dlouhá a těžká a cesta z ní nebude vůbec snadná.

Vcelku jde s Rogoffem souhlasit, leč je to těžké. Kdyby americký prezident činil, co mu doporučuje Rogoff, byl by ze všech stran kritizován za pasivitu, odevzdanost a přílišný pesimismus. Američané totiž od svých prezidentů vysloveně očekávají, že jim budou vlévat do žil optimismus a sebedůvěru. Pesimistický a zachmuřený (i když třeba jakkoli realistický a rozumně skeptický) prezident - to se v USA opravdu nikdy nenosilo a nosit nebude.

...

Americká veřejnoprávní televize PBS přinesla zajímavý rozhovor s třemi americkými historiky o historické perspektivě, tzv. mid-term elections.

...

Včera mne opravdu pobavil článek Petra Hampla na iHNed.cz, ve kterém se praví:

Jeden z nejrespektovanějších analytiků amerického volebního chování Scott Rasmussen napsal, že voliči nehlasovali pro republikány, ale proti demokratům. Čím si to demokraté vysloužili? A tady se dostáváme k profesoru Krugmanovi, respektive jeho receptu na hospodářský růst. Před dvěma lety slíbil pod jeho vlivem prezident Obama, že pokud dostane svých 900 miliard dolarů, udrží nezaměstnanost pod 8,5 %. Dnes tato hodnota přesahuje 17 % (podle evropských měřítek) a zlepšení v nedohlednu. Vláda usilovně přidává stále nové daně a stále nové regulace - a ono to nezabírá!

Dokonce ani pokus zavést povinné členství v odborech zatím nevede k hospodářskému oživení. Krugmanovy rady prostě nefungují. Což nemusí být nutně argumentem proti keynesiánské politice. Harvardský ekonom Jeffrey Miron v nedávno zveřejněné práci přesvědčivě ukázal, že „stimulační balíček" ve skutečnosti nebyl pokusem stimulovat ekonomiku, ale přesně tím, čemu se u nás říká tunel. (zde)

Jsem pravidelným čtenářem sloupků pana Krugmana v New York Times (Což jsou, mimochodem, noviny odpovídající politickými názory i profilem čtenářů českému Právu. Už to, že Krugman publikuje v NYT, a nikoliv třeba ve Wall Street Journal, je u ekonoma zvláštní.) a pravidelně si všímám dvou věcí. Zaprvé: těžiště Krugmanových textů nespočívá v rozborech situací a přemýšlení o koncepcích, jak by to čtenář čekal od ekonomického nobelisty. Slovutný ekonom se převážně soustředí na rozbor charakteru těch, kdo s ním nesouhlasí (nejčastěji odhalené složky osobnosti jsou hloupost, chamtivost a zbabělost). Zadruhé: pro Krugmana neexistuje soukromá sféra jinak než jako zdroj financování státních aktivit. Nejsou-li soukromé podniky schopné zajistit dost peněz pro úřady, proč je vůbec udržovat naživu?

Nyní opět autor Auditu. Takže The New York Times je politickými názory něco jako český deník Právo (my čeští blbci děkujeme za vysvětlení, co je NYT). Tohle, myslím, docela výmluvně stačí a Hamplovy útoky na Krugmana už netřeba dále komentovat. Kdo se projevuje jako český komunistický kádrovák a kdo jako myslící ekonom (s kterým je jistě možné nesouhlasit), je myslím víc než zjevné.

...

Americký Fed přistoupil k další masivní injekci likvidity do ekonomiky, tedy k tzv. kvantitativnímu uvolnění, tentokrát v řádu asi 600 miliard dolarů.

Kritiků se hned vynořila celá řada, především v Evropě a v Číně, ale i zevnitř Spojených států. Ekonom Martin Feldstein například tvrdí, že tento krok pouze vytvoří další bublinu aktiv, která může ohrozit americkou a světovou ekonomiku.

V určitém ohledu má Feldstein pravdu: hned se ukázalo, že další uvolnění měnové politiky posiluje především akciový trh, zatímco důvěra spotřebitelů zůstává oslabena především vinou slabého trhu s bydlením (s mediálními příběhy o zabavování domů Fed moc neudělá). Spousta amerických podniků si sedí na penězích a nejsou ochotny k větším investicím.

Možná je ale dobré poslechnout si samotného šéfa Fedu Bena Bernankeho: ten především zdůrazňuje cenový vývoj v USA. Obrovské množství přebytečných kapacit de facto vylučuje inflační tlaky. A když nehrozí inflační tlaky, musí se Fed snažit něco dělat se svým druhým zákonným úkolem a tím je zaměstnanost.

Co se Evropy týče, její zájem je schizofrenní. Uvolněná americká poptávka může zvýšit poptávku po evropském zboží, ale prudké posilování eura a silný dolar není v zájmu evropských exportérů.