Hvězdná politická dráha ministra financí Miroslava Kalouska dnes de facto končí. I když se patrně nerozhodne k rezignaci, nebudou ho brát už média vážně. Dosud se totiž ministr mohl spoléhat na to, že především v tištěných médiích existuje pár vlivných lidí, kteří ho berou vážně nebo mu – s odpuštěním – tzv. lezou do zadku. V momentě, kdy se ministr rozhodne vyhrožovat médiím zveřejněním neexistující (snad) nahrávky, dlouhotrvající koketerie novinářů s tímto politikem je vlastně mrtvá věc.

Ano, Reagan, Thatcherová (a do určité míry Helmut Kohl) také vedli s médii válku, ale Kalousek není Reagan nebo Thatcherová, a navíc tito dva nikomu nevyhrožovali zveřejněním nějakých nahrávek, spíše dávali najevo jakési okázalé pohrdání novináři, s nimiž se snadno vypořádali jako s levičáky a po určitou dobu na tom dokonce dokázali sbírat politické body.

Již včera večer vzal ministr vyhrožování zpátky a volal novinářům, že nahrávku ze schůzky šéfredaktorů hodil do Vltavy.
Nakonec zrušil i tuto mystifikaci a ráno prohlásil, že to bylo celé od začátku mystifikace a že si to celé vymyslel.

Toto jednání podle mne svědčí o tom, že je pan ministr psychicky labilní, chorobně bájivý, tedy ne zrovna příčetný a měl by zvážit rezignaci. Když to neučiní, budeme ho propříště mít za šaška, kašpara, blázna (nebo ministr příliš konzumuje?).
S tímto nadáním může dělat principála, možná i režiséra v okresním divadle, ne však ministra financí, který má společnost přesvědčit o zvyšování daní a bolestivých reformách.

Pan Veselý z firmy ProMoPro sice požádal, ať stát zveřejní, co proti němu má, ale způsob, kterým to ministr učinil, nás měl před měsícem všechny upozornit na to, že pan ministr svou roli přestává zvládat (he is losing control – jak se říká hezky anglicky) a prožívá nebezpečné opojení mocí.

Ale mimochodem: když před pár lety ministr financí rozeslal dopis šéfredaktorům, kde je žádal, aby dovolili psát ekonomické články pouze lidem s ekonomickým vzděláním (sám pan ministr je chemik), skoro všichni – kromě mé maličkosti – nad tím mávli rukou. Tehdy přece všichni psali, že svobodu tisku ohrožuje Paroubek.

Jak rád říká nejmenovaný aristokrat, má Kalousek obrovský politický talent, podobný, jaký lze přiznat Miloši Zemanovi. V tuto chvíli je však třeba zopakovat, že Kalousek bohužel neunesl sílu svého postavení a nachází se již za politickým zenitem. Můžeme jenom popřát příjemnou jízdu z kopce.

…

Premiér Nečas sice nekonzumuje, ale s těmi 50. léty to také nevkusně přehání.

Jak už jsem napsal vícekrát, důchodová reforma bez elementární podpory opozice je vlastně zbytečná. I kdyby za svoje NE tisíckrát mohla opozice, není nám tato vědomost nic platná a nic si z toho nevezmeme. Základem penzijní reformy přece musí být důvěra v reformu a její udržitelnost. Když reformu protlačí polovina politické scény, důvěra se tím nevystaví. To je přece úhelný kámen celé věci.

Dr. Rath nemusí nic znárodňovat, stačí použít relativně jemný daňový instrument a všichni lidé z fondů zase utečou zpátky. Zkušenost z regionu je velmi nepěkná. Maďaři fondy de facto zrušili, Poláci je zmenšili na třetinu a na Slovensku jsou jednou povinné, a pak zase ne. Tak to končí (částečně proto), když neexistuje celospolečenská shoda.

…

Josh Muravchik (ano, ten, který jako první psal o bezletové zóně už před třemi týdny) uveřejnil článek, kde varuje před další historickou zradou Západu. Těch zrad popisuje Muravchik celou dlouhou řadu. Od španělské občanské války, přes varšavské povstání, přes rok 1956 v Maďarsku (zde ale opravdu hrozila jaderná válka), přes Bosnu v roce 1992 a Rwandu v roce 1994. Smutné čtení.