Leckde se v denním tisku člověk dočte, že v tom, co se děje v české vládní koalici, se už nedá vyznat: každý si prý nahrává každého a každý bojuje proti každému.

Možná to ale zase tak složité není. Ne že by to bylo někým z pozadí celé organizováno, ale sešlo se prostě několik událostí, několik zájmů, několik strategií, zkrátka několik siločar. A to všechno dává vzniknout nejen promyšleným tahům, ale také zkratkovitému a improvizovanému jednání. Tentokrát nesouhlasím s Jiřím Pehem, který tvrdí, že kolem krize se šíří konspirativní teorie. Pokus o rozkrývání zájmů v pozadí krize není konspirativní teorie. Snahy o analýzu je třeba vítat (nabízím zde dnes i jistý výběr z četby).

Takže jaké jsou ty jednotlivé síly a zájmy?

1. V první řadě je zde dlouhodobý zájem části ODS vytlačit Věci veřejné z vlády. Tito politici v čele s Petrem Tluchořem (někdy se mluví i o triu Langer, Tluchoř, Topolánek) mají ke svému jednání více důvodů. Považují za politické ponížení, že ODS nemá kontrolu nad vnitrem, nejde však jen o ponížení, považují to dokonce za ohrožení. Co kdyby někdo náhodou narušil status quo, který praví, že v této zemi se nikdy nevyšetří vůbec nic?

Podstatné je (a titíž lidé k tomu mobilizují i regionální organizace), aby ODS získala zpět kontrolu také nad některými důležitými penězovody, jaké představují rezorty dopravy, místního rozvoje a školství.

Je tu samozřejmě i postranní zájem vnitrostranický: shodou okolností je to právě tato skupina lidí, jež byla odstavena na posledním kongresu ODS, a která si klade za cíl oslabit Petra Nečase. Nechuť k osobě Alexandra Vondry je u těchto jedinců obdobná jako v případě Miroslava Kalouska.

2. Na rozdíl od poslankyně Kristýny Kočí si nemyslím, že je podstatné, že ji někdo nahrával a že měla pod postelí nahrávací zařízení (to si tam mohla dát i sama). Důležité je, co ona na té nahrávce říká.

Je zjevné, že poté, co se Kočí v létě spřátelila s šéfem poslaneckého klubu ODS Petrem Tluchořem a vyprávěla mu o metodách, které používají VV, začal se podle všeho rodit plán (jak částečného odchodu poslanců VV patrně do ODS, tak diskreditace strany VV). Pokud bylo zjevné, že Vít Bárta je dost hloupý na to, aby byl ochoten kupovat si loajalitu členů strany, stačilo naznačovat odchod či nespokojenost nebo dát najevo, že by to mohlo spravit trochu peněz. A Bárta naletěl (což ho neomlouvá, jak rozebereme dále).

Včerejší vystoupení poslankyně Kristýny Kočí v Událostech a komentářích nasadilo tomu všemu korunu. Ještě jsem osobně neviděl někoho tak drzého a doslova oprsklého, kdo by se patnáctkrát za sebou pokusil diktovat moderátorovi agendu. Obzvláště vydařené je, jak paní poslankyně očekávala „pozvání do Otázek Václava Moravce“.

Stojí jistě za zmínku, že na pletichy poslankyně Kočí s částí ODS reagoval i Karel Schwarzenberg a podle mne velmi trefně.

3. Obálkové metody Víta Bárty – respektive pokusy o uplácení poslanců – jsou samozřejmě nepřijatelné, i kdyby se k tomu Bárta nechal tisíckrát vyprovokovat. Používání tohoto způsobu hotovosti je protiprávní a má být vyšetřeno. Nebyla jiná možnost, než že má Bárta odstoupit, je však třeba upozornit, že podobnou metodu použil nedávno šéf sněmovního rozpočtového výboru Suchánek, když na letišti platil za letenky pro sebe a kamarády z ČEZ skoro půl milionem v hotovosti (nikdo to ani vyšetřovat nezačal).

Hezky to napsal ve středeční MF Dnes František Janouch, který upozornil, že podobné metody používal Stalin:

Ve své proslulé destalinizační řeči v roce 1956 Nikita Chruščov mluvil mimo jiné i o takzvaných obálkách – „konvertach“, které sovětská nomenklatura pravidelně dostávala za své věrné služby diktátorovi a jeho diktatuře. (…)

Při rozebírání podrobností skandálu kolem Věcí veřejných mám pocit, že přihlížím absurdnímu divadlu. Vít Bárta si šok, který svět prožíval z Chruščovových odhalení, jistě nepamatuje. Vlastně si ho ani pamatovat nemůže: Chruščov pronesl svůj historický projev, který znamenal počátek konce komunistické diktatury, sedmnáct let před páně Bártovým narozením. Pochybuji též, že Vít Bárta studoval některé teoretické rozbory či věcné popisy, jak byla Stalinova diktatura prakticky uskutečňována. Třeba proslulou Avtorchanovovu knihu Technologie moci, kterou jeden z blízkých Stalinových spolupracovníků uveřejnil po svém útěku na Západ.

A přesto on, tvůrce „antidinosauřích“ Věcí veřejných, začal používat k upevnění své moci přesně stejné metody, k nimž dospěl po desítkách let krvavého experimentování jeden ze dvou nejodpornějších diktátorů, kterého zrodilo 20. století: mám na mysli Josifa Džugašviliho, v dějinách známého spíše pod přezdívkou Stalin.

Skláním se hluboce před géniem našeho lidu: v otázkách technologie moci, zvláště pak tunelování a korupce, si nezadáme před velmocemi.

O obálkách s dary, půjčkami či úplatky máme důkazy, naopak o tom, že by firma ABL privatizovala tento stát, důkazy nejsou.

4. Pozoruhodná je role Miroslava Kalouska. Ten byl v pátek jedním z těch, kdo přitvrdil a žádal okamžitý odchod všech ministrů z VV, byl to Kalousek, kdo přišel s termínem „privatizační projekt moci“. Kalouska nelze nepodezírat z toho, že tak učinil proto, že takováhle vlna spláchne i jeho rivala či nepřítele Sašu Vondru. Pozoruhodné je, že v posledních dnech a hodinách jsou to právě Kalousek a Schwarzenberg, kdo tahá za ruční brzdu a snaží se nastalý požár mírnit. Zajímavé jsou i vazby otce Kristýny Kočí na zakázky na ministerstvu obrany a na ministerstvu financí. Kalousek však tvrdí, že pana Kočí nezná.

5. A jaká je role prezidenta? Kope za Věci veřejné? Nebo za pražskou ODS? Možné je leccos, já bych si ovšem tipoval, že především nechce přistoupit na to, co mu nadiktuje nějaký Tluchoř nebo Langer. A už vůbec nehodlá přistoupit na nic, za čím cítí (špatně či správně) Topolánka. V tomto ohledu mne před třemi dny zaujala zajímavá analýza na serveru Česká pozice.

Vůbec nejlepší článek o současné krizi jsem si přečetl z pera historika Tomáše Zahradníčka na stránkách MF Dnes.

Příčina tohoto jevu je celkem prostá. Řidič nebo učitelka by čas věnovaný politice museli dát ze svého volna, aniž by měli šanci, že se někdy propracují na úroveň, kde se rozhoduje o problematice, k níž ze své praxe něco vědí. Obchodník ve stavebnictví nebo jiném oboru, na nějž má vliv rozhodování místních zastupitelstev, si čas strávený aktivitou ve straně započítá do pracovní doby. Bývá to její velice užitečná část. (…)

Pro hrubou představu o výnosnosti: Městská část Praha 5 dá za úklid soukromé firmě ročně asi 280 milionů korun. Uvažujme střízlivě o pětiprocentní politické marži a máme z této jediné zakázky jednoho zastupitelstva 14 milionů (ročně). Tím je osvětlena záhada, odkud se berou nemajetní mládenci upisující stranám milionové dary.

Zdá se, že jediní, kdo o těchto zavedených poměrech nic nevědí, jsou vedoucí politici ODS, TOP 09 a ČSSD. Jedině oni se tu diví zprávám o stavu tuzemské politiky. Patrně spadli včera z Měsíce. (…)

Zázračný recept na změnu není, ale je tu desítka věcí, které se dělat mají. Předně politické angažmá ve stranách: díky za každou duši, jež se vymyká popsané logice a táhne uvnitř opačným směrem. Důležitý je vnější tlak od jednotlivců, spolků, místních médií, toho nikdy není dost. Navštěvování schůzí zastupitelstev, nezávislé oponentury záměrů, zveřejňování všeho, co se zveřejnit dá. Velice pomůže i levné řešení – politice a zakázkám v každé obci aspoň jednu internetovou stránku, poněvadž obecní tisk zpravidla kontrolují radnice. Demokracie je kontrola.

Sledovat financování stran, porovnávat jejich údaje s odhady výdajů, žádat vysvětlení: u volebních kampaní v minulosti neseděly o desítky milionů. A nic.

Základní návrhy, jak omezit korupci, jsou celkem dobře známy, prosazovat návrhy NERV bod po bodu. Policie, státní zastupitelství, soudy, veřejnoprávní média – nikdy nebudou dost profesionální a nezávislé, ale sebemenší posun správným směrem má cenu zlata.

To hlavní na konec: konkurence. Měnit, střídat, vyvažovat. Pravá vláda a levé kraje, to je báječná kombinace, viz zátahy na krajské dotační mafie. Užitečné je nevolit stávající vlády. A jak v tomto světle vypadá bilance stran tradičních a protestních? Já jsem osobně volič z první skupiny, ale po minulém týdnu uznávám i kladné výsledky protestní volby Věcí veřejných. Obstaraly nám působivé celonárodní politické školení, že jejich účast ve vládě byla vlastně k nezaplacení. Politici se teď obávají, že jim lidé nebudou věřit. Konečně. Nevěřit, kontrolovat.