Podle nové studie poradenské firmy Deloitte (Deloitte Center for Financial Services) roste v rozvojovém světě počet milionářů závratným tempem. I tak ale ještě potrvá, než kterákoli země na světě v tomto ohledu dožene Spojené státy.

Bohatství milionářských domácností se v 25 důležitých ekonomikách světa na konci tohoto desetiletí zdvojnásobí. Bohatství milionářů v rozvojových zemích se v téže době má zvýšit o 260 procent a bohatství milionářů ve vyspělých zemích se má zvýšit o 107 procent. V roce 2020 bude v USA přes 20 milionů milionářských domácností.

Rozvojové země zažijí hlavně raketový růst počtu superbohatých lidí (majetek nad 30 milionů dolarů). Do roku 2020 vzroste třeba v Číně počet superbohatých sedmkrát.

Tolik nová studie, která se dělá především z obchodních důvodů: jde například o to, jak lukrativním byznysem bude správa bohatství či majetku nebo privátní bankovnictví.

Zajímavé je to však také ze sociologických či prognostických důvodů. Pozoruhodné je totiž to, jak tohle všechno souvisí s příjmovou nerovností.

Příjmovou nerovnost si člověk tradičně spojuje především se Spojenými státy či anglosaským kapitalismem, případně s Jižní Amerikou v uplynulých dekádách. Jenže například podle zbrusu nové studie OECD roste dramaticky příjmová nerovnost i v takovém Švédsku, které svoji daňovou a fiskální politikou dělá tradičně vše proto, aby příjmové nerovnosti ztlumilo či vyrovnalo. Od poloviny 80. let se příjmová nerovnost zvýšila v sedmnácti z dvaadvaceti sledovaných zemí. Ono to souvisí především s obchodem a globalizací, vládní a přerozdělovací politiky se jeví jako poněkud bezmocné.

Stejně se ale logicky vtírá otázka, jak je takový model politicky udržitelný. Nepodřezává si pod sebou kapitalismus pomyslnou větev? Pořád se mluví o růstu HDP, ale jde o to, kdo si na těch chutných jablcích hospodářského růstu pochutnává a na koho zbudou jen ohryzky.

Ono se to krásně ekonomům, analytikům a prognostikům maluje, vědí, co bude v roce 2020, v klidu a závětří si protahují trendy, počítají jaksi s tím, že demokracie, kapitalismus či sociálně tržní hospodářství budou tohle všechno nějak absorbovat jako nějaký přirozený a nevyhnutelný vnější vliv či doprovodný jev. Co když ale lidem dojde trpělivost a časem zvolí strany, které slíbí učinit těmto „nezastavitelným“ trendům přítrž? Tady přece nejde o závist či nepřejícnost. Jenže dá se s tím něco dělat, když se to nedaří ani těm Švédům?

O tomhle by se přece mělo smrtelně vážně začít diskutovat i v České republice. Vláda a politika v širším smyslu by měla umět brát tyto trendy v úvahu (či z nich dokonce vycházet), když se pokouší nastavit sociální a daňovou politiku. Nebo snad nemá raději dělat nic, s poukazem na to, že ani těm Švédům to úsilí tlumit trendy, resp. takto nasměrovaná fiskální a sociální politika není vlastně nic platná? Dobré však je o tomhle alespoň vědět a mluvit o tom.