Jan Macháček, novinář
foto: Archiv HN
Při včerejší jízdě vlakem mne zaujal billboard, který nyní zaplavil vlakové soupravy Českých drah a jenž láká na turné zpěváka Daniela Landy pod názvem Vozová hradba. Zpěvák je zde vyobrazen v boxerských trenkách s červeným husitským kalichem, přes rameno má přehozenou českou vlajku (nebo je to snad jakýsi ručník s trikolórou).
Každý plakát je doplněn jiným citátem, já jsem si všiml, že jakýsi student geografie z Karviné říká: „Integrace musí končit tam, kde ohrožuje národní státy, ze kterých se nesmí stát provincie.“ Jiné plakáty doplňují jiné vhodné národovecké výroky rozzlobených pracujících.
Na webových stránkách Landy si například přečteme: „V době, kdy globalizace pohlcuje a rozpouští evropské národy, hodláme pozvednout prapor. Přestože se nás někteří snaží umlčet, budeme hlasitější a hlasitější.
Jsi Čech, tak si toho važ.“
Nebyl náhodou Landa ještě nedávno v jakémsi rytířském řádu, který se snažil sblížit s katolickou církví, ba si od ní dokonce zapůjčil vyšehradskou kapitulu? Nyní je Landa pro změnu husitou: navázal na palcátovou estetiku a obnovu husitských bojových tradic z politickovýchovných světnic kasáren Československé lidové armády.
…
Ostatně i Václav Klaus se nedávno označil nejen za disidenta, ale také za husitu, což mu ovšem nebrání, aby přednášel o svatém Václavovi katolickému kléru a dalším váženým hostům včerejší poutě.
Klausovo pojetí svatováclavské tradice je vůbec pozoruhodné. Mimochodem se v něm praví: Při pohledu kolem sebe vidíme, že „pokrokáři“ všeho druhu vedou soustavný a stále nezakrytější útok na naše tradiční společenské hodnoty a ctnosti. Vlastenectví je vydáváno za šovinismus a demokratický stát za překonanou instituci, která má být obětována ve prospěch nadstátních uskupení, která nikdy nemohou získat demokratickou legitimitu. Přirozeně strukturovaná národní společenství se svými hlubokými tradicemi, duchovními a kulturními hodnotami, vycházejícími ze staletých zkušeností a z životů mnoha předchozích generací, jsou erodována politickým tlakem na přijetí multikulturalismu jako oficiálně naordinované ideologie.
Vzhledem k tomu, že svatý Václav byl spíše prvním proponentem české integrace do Evropy, člověka napadá, zda včera v Boleslavi nepromluvil spíše Boleslav. Boleslav Klaus.
Klausova obava o osud národního státu je v podstatě tatáž jako Landova a člověk se vlastně diví, že se tihle dva plus Bátora nedali ještě dohromady. Co tomu vlastně brání?
Ten český lidový nacionalismus, který se Landa s Klausem pokoušejí probudit, vůbec představuje pěkný galimatyáš, jak to pěkně vystihla skupina Banana Split a jeho moralisté. Ještě do toho zamíchat Švejka, hokej a ruského medvěda.
To ovšem neznamená, že to má člověk ignorovat a brát na lehkou váhu. Některá hesla vypadala jako galimatyáš i za té neblahé druhé republiky. Například: „jednotná liga českého fašismu proti německému nacismu“ apod.
…
O ruské rošádě na postu premiéra a prezidenta jsem napsal pro úterní Radiožurnál.
Tady je celý text:
Takže bývalý ruský premiér a dnes prezident Dmitrij Medveděv si to s dnešním premiérem Vladimirem Putinem hezky vymění. Putin bude z premiéra znovu prezidentem a Medveděv zase premiérem.
Rusko tímto potvrdilo, že je opravdu zvláštní zemí. Historicky se sice potácí mezi Západem a Východem, ale touto šarádou potvrdilo svoji příslušnost k orientu. Z pravidel se stává fasáda a obcházení pravidel je dokonce oznámeno předem, dáno na piedestal, má ruské graždaníny uklidnit jako záruka stability.
Vysvětleme to. K čemu ústavní pravidla – tedy výdobytek západní civilizace – s kolébkou v USA a Francii vlastně existují? Existují proto, že mají nějaký smysl a vycházejí z nějakých hodnot. Smysl nejrůznějších ústavních brzd, pojistek, ventilů a také časově omezených mandátů a limitů spočívá v omezování moci a v jejím vyvažování. Pokud je totiž člověku svěřena moc, má tendenci ji zneužívat, rozsedět se, zlenivět.
Omezení moci má pak spočívat v tom, že se moc opravdu omezí. Prezident má mít dva mandáty za sebou. V tom je nevlastnější smysl pravidla. Nejde o to, aby měl dva mandáty za sebou, pak jednou vynechal, řídil stát z postu premiéra a pak se stal prezidentem na osm let znovu.
Druhý smysl ústavních pravidel spočívá v tom, že jsou to pravidla neosobní. Společnosti vládne neosobní a nestranné právo a řád a nikoli konkrétní, jakkoli zbožštěný jedinec. Společnost má vzhlížet k právu a řádu, nikoli se upínat a vzhlížet k politickým idolům. Rusové to pochopili přesně naopak. Tím, že tuto výměnu s pompou oznámili, vyslali tento signál: lidé, klid, můžete se spolehnout na to, že bude vládnout Putin, to je mnohem důležitější než nějaká pravidla. Začíná být trochu nepochopitelné, proč Rusko tu fasádu ústavy a také svobodných voleb ještě vůbec drží.
Jako obvykle funguje Rusko jako lupa, která nám dá pochopit, jak to máme s pravidly my. Také u nás někdy obcházíme pravidla a instituce a také u nás leckdo spekuluje třeba o tom, že by Václav Klaus mohl kandidovat potřetí: když bude prezident volen přímo, bude to prý jiný prezident. Berme tedy rošádu v Rusku vážně a zkusme pochopit, k čemu pravidla existují a jaký je jejich smysl. A naučme se rozlišovat fasádu od životaschopných ústavních pravidel. Přemýšlet o těchto věcech jistě neškodí.
…
A nakonec ještě k aktualitám z krize eurozóny. Prezident Barack Obama se pustil do Evropanů, že dělají jen málo, aby krizi zastavili a Martin Feldstein mají zcela odlišný názor na to, zda by Řecku prospěla devalvace.
