Pro včerejší Radiožurnál jsem napsal tuto poznámku o vývoji české ekonomiky, optimismu a dluhopisech:

Na strojírenském veletrhu Brně oznámil prezident Václav Klaus, že o průmyslový veletrh je zájem, což dokazuje, že to s krizí u nás doma moc horké nebude. Stačí prý nenaslouchat mediálním pisálkům.

Ano, slovutné slovo páně prezidenta jistě váží více než slovo mediálního pisálka, přesto si dovolím nesouhlasit. Pro začátek bych ale tentokrát upozornil, že zrovna tohle – tedy povinný optimismus – bych Václavu Klausovi nevyčítal. Politici tu mají být přece také od toho, aby šířili dobrá očekávání a sebedůvěru. Koneckonců v Americe lidé vědí, že politici, potažmo hlavy státu, vlastně k ničemu jinému dobří nejsou.

Zodpovědní publicisté či mediální pisálci mají zase úplně jinou společenskou úlohu. Mají za povinnost šířit kritické myšlení a určitou zdravou skepsi.

Nenechme se mýlit. Svět stojí na pokraji další recese, případně vleklé stagnace či velmi chabého a zanedbatelného růstu. Nemůže za to vývoj jenom v Evropě. Zastavila se či velmi slabě roste americká ekonomika a zpomalily i ekonomiky asijské. Evropa přitom není na negativní vývoj dostatečně institucionálně vybavena. Pokud se krize eurozóny přelije do reálné ekonomiky, což se už do značné míry děje, postihne to i českou ekonomiku.

Malou otevřenou ekonomiku závislou na exportu, která vyváží především do Německa, hospodářský pokles v západní Evropě – pokud k němu dojde – stejně postihne. Ono už se to děje. Máme tu méně objednávek v průmyslu, méně podnikových zakázek a příjmů, rozpočtový schodek roste rychleji, než se čekalo. Rozpočet na příští rok je podobně jako v roce 2008 postaven na příliš optimistických předpokladech.

A pomáhá nám koruna? Možná nemusíme přihazovat miliardy korun na úvěry a garance na záchranu eurozóny, ale naše firmy vydávají desítky miliard korun ročně na kurzové operace a kurzové zajištění. To jsou peníze, které by bývaly mohly zůstat v podnicích.

Výhodou je pouze naše stále relativně nízké zadlužení, které s eurem nesouvisí. Kdyby přišla velká, prudká a hluboká krize (netvrdíme, že se to stane, ale stát se to může), zhorší se naše zadlužení o desítky procent. Pořád na tom ale v tomto ohledu budeme lépe než ti, kdo mají dluhy ve výši sto procent HDP a více už dnes.

To souvisí i s debatou o prodeji státních dluhopisů soukromým osobám. Stoprocentně bezpečné jistě nejsou, protože stoprocentně bezpečné není na světě nic. Jsou ale podle mne stejně bezpečné jako dluhopisy některých západoevropských států, například Německa nebo Rakouska. A výnos mají o něco lepší než bankovní vklady. Vysoké poptávce se nedivím a sám si půjdu nějaké koupit.

…

Včera jsem psal již poněkolikáté o tom, že pokud německá politická reprezentace odmítá eurodluhopisy, není tu patrně o moc více možností než udělit bankovní licenci záchrannému valu EFSF a napojit ho na přísun likvidity od Evropské centrální banky.

Pro fajnšmekry si dovolím připojit jiný návrh ekonomů ze skupiny Euro-nomics Group.

Ti navrhují evropské bezpečné dluhopisy (European safe bonds – ESBies), které by vydávala Evropská dluhová agentura. Ta by kupovala státní dluhopisy podle velikosti jednotlivých států a vydávala sama dva druhy dluhopisů. Svým způsobem se jedná o sekuritizaci…