Hned ve dvou textech pro Hospodářské noviny se ekonomický stratég Tomáš Sedláček pustil do dluhů a pak posléze do úroků, které především v případě amerických hypoték byly příliš nízké. V případě úroků člen NERV upozorňuje, že jde o odvěké téma teologů a filozofů apod.
Sedláček šmahem odepisuje celou keynesiánskou školu: prostě se prý ukázalo, že soukromý sektor není už ochoten poskytovat vládám obrovské úvěry. Kapitalismus může prý existovat bez „obřích dluhů“ a prudkého růstu. Nebudu však už dále Tomáše Sedláčka zjednodušovat, každý má k dispozici prokliky.
K tomu několik mých poznámek. První se týká současné evropské situace či aktuální praxe. V době, kdy Evropě akutně hrozí credit crunch (tedy výpadek bankovních úvěrů a vysoký stupeň nedůvěry na finančních trzích), mi připadá lehce nevkusné nabádat k tomu, že úvěrů by mělo být méně. Ano, mělo jich být o dost méně směrem ke středomořským ekonomikám, ale před třemi, pěti, sedmi lety – tedy v době, kdy o tomhle svět ekonomů zrovna mlčel jako hrob. Nevaroval tehdy ani Sedláček, ani Macháček.
Evropa a do značné míry i globální ekonomika se nacházejí v době prudkého odpákovávání (deleveragingu), ještě ošklivěji česky by se dalo říci „odúvěrovávání se“. Dříve se půjčovalo horem dolem, teď hrozí, že se bude půjčovat málo nebo vůbec.
Pozoruhodné je, že většina (či valná část) americké ekonomické obce stojí na neokeynesiánských pozicích. Například předseda Fedu Ben Bernanke, tedy člověk jistě vzdělaný a zkušený, je zcela jistě přesvědčen, že – pomineme-li fiskální stránku věci – za prudké výpadky finančních služeb a úvěrů musí zaskočit stát. Hrozí-li deflace, centrální banka se nemusí bát masivního nákupu státních dluhopisů apod.
Zde právě vzniká důležitý zlom mezi Evropou a USA. Evropští centrální bankéři – pod tlakem Německa – takto odvážně nevystupují ani nejednají. Sedláček je ale papežštější než papež či němečtější než Němec. Ani v Německu ale debata o keynesiánství, kterou u nás Sedláček uzavřel, neskončila. Podle mého soudu bude stejně živá ještě za sto let.
Důležité je i publikum sloužící jako jakýsi terč článku. Mluví Sedláček k Američanům, globálně, nebo k Čechům a Moravanům? Jde snad o to, aby věci měly jakési rozumné dimenze. U nás v Česku je kyvadlo dlouhodobě vychýlené na druhou stranu: lidé příliš spoří, málo si půjčují a obecně málo riskují. Český kapitalismus je takový připo…, nemá gu…
O mysteriózní, mystický či mýtický úrok tolik nejde. To, že o něčem mudrovali dávní mudrcové, neznamená, že je to věčně platná aktualita. Zase jde spíše o zdravý rozum. Úvěrování dynamická tržní ekonomika potřebuje. Jde například o to, že u hypoték by bylo asi dobré vyžadovat významnou finanční spoluúčast klienta. Ta byla ještě před dvaceti lety v USA běžná.
Teď ještě k tomu, kdo si před výbuchem finanční krize půjčoval příliš: chudší americké domácnosti na bydlení, irští a španělští developeři, islandské a irské banky nebo řecká vláda. Nikde jsem nečetl nic o tom, že si příliš úvěrů nakládaly průmyslové podniky, automobilky, zkrátka normální firmy z normálních zemí, které něco užitečného dělají.
Úvěrování je jedna strana mince: aby mohl někdo spořit, musí si někdo jiný půjčovat a naopak. Nejde jenom spořit a nejde vůbec nespořit a nepůjčovat si, tomu se říká centrální plánování či pokus o něj, protože centrální plánování vlastně zařídit nejde.
Zdají se mi zajímavější jiné podněty ze světa financí a úvěrování. Jak správně a rozumně odměňovat šéfy veřejně obchodovatelných bank? Jaká je rozumná míra finanční inovace? Jak zařídit, aby šéfové bank rozuměli produktům, které prodávají? Jak včas rozpoznat a pomalu a zavčas vypouštět akciové a realitní bubliny? Jak vymyslet proticyklickou finanční a bankovní regulaci? Jak se vyhnout stádnímu myšlení? Jak pěstovat kritické myšlení uvnitř institucí a korporací? Co s ratingovými agenturami? Toto všechno se mi zdá zásadnější a důležitější než přemýšlení o „obřích dluzích“.
