Na můj text o kazatelích nerůstu reagovala Naďa Johanisová z Masarykovy univerzity v Brně, která se označuje za „ekologickou ekonomku“.

Už ten název té profese je zajímavý. Jako kdyby naznačoval, že většina ekonomů jsou „neekologičtí ekonomové“ či snad lidé, kteří se chovají neekologicky. Chudáci ekonomové. Jako by slovo ekonom implikovalo jakousi hamižnost a touhu mít pořád víc bez ohledu na přírodu. Já se sice za ekonoma nepovažuji, ale i kdybych ekonom byl, tak stejně jako dnes jezdím na kole nebo vlakem, chodím pěšky, třídím odpad, neplýtvám, miluji přírodu a chovám se v ní slušně. (Mám ještě přesedlat z elektrické kytary na akustickou kvůli negativní energii z Temelína?) Motivace k tomu však není ideologická, dělám to proto, že se tak cítím dobře a svobodně, a ani ve snu bych netoužil po tom všechny lidi přesadit zpátky na kola jako čínští nebo albánští komunisté před padesáti lety.

Ve svém textu se snažím vysvětlit, že růst se v zásadě rovná práce. Je-li růst, snižuje se nezaměstnanost, když není, tak stoupá. V zásadě se politikům nedivím, že mluví raději o růstu než o „zajištění zaměstnanosti“, protože ono „zajištění zaměstnanosti“ evokuje komunismus, kdy pracovat bylo povinné a dalo se to jednoduše nařídit. Ekonomický růst na rozdíl od komunismu dokáže pracovní příležitosti vytvářet svobodně. Růst třeba znamená, že více lidí je spokojeno ve svých zaměstnáních a zaměstnavatelé s nimi, růst vlastně znamená, že více obchodníků a živnostníků je ve výsledku spokojeno s transakcemi, které mezi sebou činí, růst znamená, že většina investic je pro investory návratná. Nerůst či hospodářská stagnace nebo pokles znamená frustraci a nespokojenost většiny účastníků výše popsaných transakcí.

Růst nemá nic společného s drancováním přírody ani se spotřebováváním hmoty, je to čistě finanční ukazatel. Co se hmoty týče, je navíc více než třicet let známo, že domy, letadla, auta, kola, vlaky, boty apod. jsou pořád lehčí.

Připadá mi proto poněkud nemravné, když někdo, kdo má teplé místo na státem placené univerzitě, káže ideologii nerůstu, tedy méně práce. Takovým lidem bych naordinoval povinné snižování platu každý rok, aby nestavěli ten žebřík do nebes.

Mluvil jsem též o upřesnění toho, o čem se bavíme. V rozhovoru pro Hospodářské noviny paní Johanisová tvrdí, že bohatí bohatnou a chudí chudnou. Na svém blogu už píše o tom, že se rozevírají příjmové nůžky. To jsou ale dvě různé věci. Nůžky se mohou rozevírat (to je jistě důležité téma), a přesto nemusejí chudí chudnout.

Paní Johanisová mluví o lidech, kteří žijí za dva dolary denně a statistika si jich vůbec nevšímá. Já bych se ale neodvážil bagatelizovat fakt, že stamiliony lidí v Indii a Číně už za dva dolary denně dávno nežijí, a ten zlý ekonomický růst s tím má asi něco společného.

Pozoruhodný je názor britské myslitelky Mary Mellorové, kterou paní Johanisová na konci textu cituje. Finančnictví by se prý mělo stát veřejnou službou, v níž by hrály roli státem pečlivě regulované a neziskové organizace.

Paní Mellorová asi nezažila reálný socialismus, protože přesně tohle jsme tady už měli. Státní banka československá byla jedna a veřejné služby poskytovaly její jednotlivé podčásti: spořitelna dělala vkladní knížky a novomanželské půjčky, obchodní banka obchod, investiční banka investice apod. Nějaký zisk samozřejmě nebyl v zájmu veřejného blaha či veřejné služby důležitý a už vůbec ne rozhodující.

Utopická socialistka paní Mellorová o komunismu a reálném socialismu nic neví, takže se na ni snad nemůžeme zlobit, paní Johanisová by o tom něco vědět měla.

Nakonec: byl bych nerad, aby zde vznikl falešný dojem, že je se světem dnešního kapitalismu vše v pořádku. Já osobně považuji za největší problém nikoli růst, ale jistou snahu mít všechno hned a co nejdřív, tedy to, čemu se říká anglicky short termism. Týká se to spotřeby, zisků, návratnosti projektů apod. Taktéž mi vadí, že lidé propadají utopii o tom, že lze zařídit svět bez rizika, výkyvů, bublin, recesí a občasných krizí.

Vlastně souhlasím s tím, že upřednostňovat je třeba i jiné ukazatele než měření HDP. Potíž je v tom, že HDP jako finanční ukazatel je jednoduchý, nepolitický a neideologický, také zatím pořád vítězí a možná je to nakonec dobře. Nerad bych od kazatelů nerůstu dostal dekretem zákaz HDP a povinné měření něčeho jiného.