Harvard Business Review má zajímavou analýzu, ve které se píše, že paralely mezi Španělskem a Irskem jsou do očí bijící. Přitom to tak být nemusí a být by to tak ani nemělo. Irsko není případ, kde škrty a převzetí záruk za bankovní sektor krásně fungují, ale jde spíše o varovný příklad. Ekonomický rozmach v obou zemích byl financován především skrze úvěry ze zahraničí, takže bilance bank jsou nyní plné špatných úvěrů – ruku v ruce s tím, jak se ceny aktiv zhroutily.
Obě vlády napumpovaly miliardy do nemocných bank. Oba premiéři se soustředí především na získání důvěry trhů. To sice koupí čas, ale nevyřeší problém.
Před krizí měly obě země obdivuhodně nízké dluhy. Finanční sektor v Irsku byl ale nafouklý, aktiva bank činila 400 procent HDP. Anglo Irish Bank půjčila do nemovitostí za rok 2007 polovinu HDP. Poté co vláda převzala záruky za banky, zvýšil se irský státní dluh čtyřikrát. Domácí poptávka se ještě nevzpamatovala. Rozsah bubliny ve Španělsku je jenom větší. Stavebnictví činilo 16 procent HDP, s návaznými sektory možná 14 procent. Půjčky na bydlení dosáhly v roce 2007 102 procent HDP apod. A půjčky developerům 50 procent HDP.
Zahraniční držitelé dluhopisů španělských bank by měli pocítit, že investovali špatně, a Španělsko by nemělo přistoupit na stejné podmínky jako Irsko.
Edward Hadas na Reuters upozorňuje, že krize eura je někdy prezentována jako nekonečný řetězec technokratických řešení a nesrozumitelných zkratek, jako je navyšování záchranného valu EFSF nebo ESM či různé rekapitalizace bank připomínající jakousi finanční alchymii. Ve skutečnosti jde o drama nefunkční evropské rodiny národů. Řecko je strýček, který se nikdy neusadí a nevychází s penězi a nikdy s nimi vycházet nebude, přestože už je dospělý. Španělsko je potomek, který už začal konečně chodit do školy, ale stále nechce změnit svoje způsoby. Itálie je talentovaný rošťák. A Německo je přísný suchar, starší bratr, který nemá pochopení proto, aby řešil něčí nezodpovědnost, i když to nakonec většinou vzdá.
Je to rodinný boj o to, co je správné a co je špatné, protože dluhové otázky vždy zvedají témata morálky. A kdyby tu nebyla otázka morálky a témata byla jen technická či technokratická, pak také není vlastně žádná krize.
…
Olivier Blanchard na VoxEU precizně analyzuje módní téma, jak se Lotyšsko úspěšně přizpůsobilo nárazu krize. Odpověď není jednoznačná – koneckonců takhle si představuji, že to má ve vědě být. Lotyšský postup není podle autora snadno exportovatelný: země na jihu Evropy mají méně obchodovatelného zboží a zvýšení produktivity jim rychle nepomůže.
Blanchard ale souhlasí s argumenty pro silný sociální pakt a apel na národní jednotu, která dovolí snížit mzdy rychleji a hlouběji, než vyžaduje „trh“.
…
John Lloyd podrobně rozebírá zvláštní politické vakuum v Itálii, které může znamenat, že velké vlny politického populismu jsou za rohem.
