Možná není od věci se nad tím zamyslet. V první řadě je však třeba konstatovat, že Češi odmítají utrácet, protože jim na utrácení nezbývá. Ze statistik vyplývá, že Češi neutrácejí především proto, že příliš spoří a že svoji spořivost v poslední době zvýšili.

Důležitý je i celkový kontext. Domácnosti omezují poptávku v situaci, kdy totéž činí vláda, která šetří na investicích a omezuje platy ve státním sektoru a od příštího roku tlumí i indexaci důchodů. Vývoj v České republice rovněž nelze svádět na krizi v eurozóně ani na naše členství či nečlenství v tomto spolku. Polsko i Slovensko vykazují jednoznačně lepší ekonomické výsledky než Česká republika, a to především v oblasti ekonomického růstu. Přitom Polsko stejně jako Česká republika v eurozóně není a Slovensko zase je. Svádět vývoj v České republice na zpomalení v německé ekonomice také nelze. Jednak je naše recese staršího data než nedávné zpomalení německé ekonomiky (můžeme si tedy být jisti, že bude ještě o fous či o dost hůř) a na německém trhu je závislé i Polsko, které má však oproti nám výhodu, že je velkým trhem, velkou ekonomikou. S německou ekonomikou je přitom úzce provázáno i Slovensko, které je podobně jako my z hlediska aut vyrobených na hlavu evropskou supervelmocí.

Na tradice české spořivosti a opatrnosti, které mají kořeny v Rakousku-Uhersku, také všechno svádět nelze. Jistá míra těchto tradic existuje i na Slovensku a v části Polska a sami Rakušané už dnes tak opatrní nejsou.

Kromě toho je symptomatické, že tuto výzvu k národu nepronáší premiér ani ministr financí, ale guvernér. Slyšel někdo někdy projev, ve kterém by Nečas či Kalousek vyzvali obyvatelstvo k optimismu, sebevědomí, podnikavosti a ochotě riskovat? Slyšel někdo, že by k témuž byly vyzvány banky? Ministr financí jistě může být přísný muž, který je tím spokojenější, čím více lidí naštve, pak však musí mít vedle sebe premiéra, který lidi nestraší, ale snaží se jim do žil nalévat optimismus a víru v dobro věcí příštích. A co prezident? Masaryk říkával „nebát se a nekrást“, současný prezident straší Evropou a eurozónou a míra rozkrádání a defraudací v této společnosti ho nijak netrápí ani neznepokojuje.

Nejde jen o strach ze zvyšování DPH. Vláda neustále mluví o rozpočtové odpovědnosti (a vůbec nemluví o růstu), tak jak se potom může někdo divit, že to potom s odpovědností k rodinnému rozpočtu přehánějí i domácnosti? Možná ale není tolik důležité, co vláda říká, protože má vůbec problém v tom, že jí lidé málo věří.

Když už jsme u toho rozkrádání, policie a státní zástupci nyní začali zavírat, ale potíž je v tom, že především za špatně organizovaná výběrová řízení. To může vést nebo povede k situaci, že nikdo nebude chtít rozhodnout nic, aby náhodou neskončil za katrem. Ostatní nové země EU také šetří ve vládních investicích, ale to, co ušetří, vykrývají evropskými fondy, které ve vyšší míře než my směřují do infrastruktury, oprav škol apod. Co děláme s evropskými penězi my, je známo.

Mimochodem Polsko žádné srovnatelné skandály s evropskými penězi nemá. A koneckonců nejde jen o evropské peníze.

Problémem je i apokalyptičnost vizí české vlády. Zatímco polská vláda vyzývá Německo k tomu, aby vedlo Evropu, česká vláda v čele s prezidentem straší občany rozpadem eurozóny, a pak se diví, že se leckdo chystá na finanční Armagedon.