Příběh dvou německých týmů Bayernu Mnichov a Borussie Dortmund ve finále Ligy mistrů samozřejmě nabízí paralely s evropskou ekonomikou. Jako ve fotbale, tak v hospodářství? Koho by to nenapadlo, když se španělským a italským klubům tolik nedaří.

Pravdou ale je, že Jim O’Neil, dnes již bývalý šéf aktiv Goldman Sachs, rozvíjí v textu pro Bloomberg tuto paralelu velmi zajímavě.

Podobně jako v ekonomice je německá dominance ve fotbale kulminací či završováním postupného nabývání německé síly. Němci přebili mnohem třpytivější a blýskavější týmy z jihu i Spojeného království.

Dortmund a Mnichov jsou velmi různorodé kluby. Mnichov je centrem velice prosperujícího regionu, Dortmund reprezentuje staré německé průmyslové srdce. Jednou z příčin německé ekonomické odolnosti je nápadná různost velkých měst. Kromě tradičních center, jako je Mnichov a Stuttgart, má Německo třeba Hamburk, který žije ze síly německého exportu na nové trhy, především do Číny.

Nabízí se samozřejmě i fiskální metafora. Německý fotbal žije z vysoké návštěvnosti, která už převyšuje britskou Premier League. Většinovým vlastníkem klubů musejí být Němci. Pravidla jsou v Německu velmi přísná, kluby se nesmějí příliš zadlužovat kvůli akvizicím nových hráčů. Mzdy jsou o něco nižší než jinde, je zde kontrola nákladů.

O’Neil připomíná, že kdysi žertoval, že vážnost krize eura se pozná až ve chvíli, kdy španělské banky přestanou úvěrovat nákup nových hráčů pro španělské kluby. V případě britských klubů tvoří mzdy mnohdy sto procent příjmů i více. To se již stalo.

Podobně jako ve fotbale dává Británie přednost lehké regulaci, týmy jsou přístupné poryvům globálního trhu, bez ohledu na finanční sílu a závazek k domácí komunitě. V Německu hraje mnoho cizích hráčů, ale zároveň má Německo silný národní tým, je tedy lepší v budování a posilování národních aktiv.

Gary Lineker, slavný anglický fotbalista 80. let, definoval fotbal jako hru, v níž se „22 hráčů 90 minut honí za míčem a nakonec vyhraje Německo“.

Evropská měnová unie zase naznačuje, že je tu systém, kdy se sedmnáct zemí snaží udržet konkurenceschopnost, ale nakonec vyhraje Německo.

Možná však německý hospodářský příběh zdaleka není tak úspěšný jako ten fotbalový. Vývoz k oslabeným sousedům se propadá, Čína zpomaluje a Německo to pocítí, Němci drží vlastní poptávku příliš na uzdě. Kdo ví – věci se možná vyvíjejí v cyklech. Zde O’Neil, podobně jako často autor Auditu, upozorňuje, že ještě velmi nedávno bylo Německo uváděno jako příklad eurosklerózy či nemocného muže Evropy.