Ekonom a nobelista Paul Krugman publikoval na stránkách The New York Review of Books rozsáhlejší esej na téma „austerity“, o které jsme se zmiňovali včera v souvislosti s Českou republikou. Tedy – Krugman o tomhle samozřejmě píše pořád a bez ustání. Tato esej je ale vlastně recenze na několik nově vyšlých publikací, které se tématu týkají. Je napsaná i vyargumentovaná velmi precizně a stála by mimochodem celá za kvalitní český překlad i místní polemickou debatu.

Zde ocitujeme jen pár částí. Když se autor vrací do roku 2008, praví: hrozila tedy druhá Velká deprese? Dobrá zpráva byla, že jsme měli oproti našim dědům ve 30. letech několik velkých výhod. Některé tyto výhody se dají označit za strukturální, zabudované do systému, ve kterém moderní ekonomiky operují a které od politiků nevyžadují žádnou zvláštní akci. Jiné výhody jsou intelektuální: přece jsme se od těch 30. let něco naučili a nebudeme opakovat chyby našich dědečků. 

Na strukturální straně jsou největší výhodou od 30. let daně a systém sociálního pojištění. Obojí je dnes mnohem rozsáhlejší než v roce 1929 a funguje to jako ony „automatické stabilizátory“. Mzdy se sice sníží, ale výběr daní poklesne, zatímco mandatorní sociální výdaje z rozpočtu dále odtékají. Existence moderního sociálního státu udržela výdajový práh a zabránila hospodářství ve spirálovitém propadu.

Pak je tu intelektuální strana. Mnozí – jako třeba šéf Fedu Ben Bernanke – byli „v minulých životech“ vědci Velké deprese. Věděli dobře, proč není možné nechat padnout finanční systém, a věděli, proč je správné zasypat ekonomiku penězi v době paniky. Věděli, že v dobách deprese má vláda vytvářet pracovní příležitosti. Věděli (na základě toho, co rozhodl Franklin D. Roosevelt v roce 1937), že příliš rychlé opuštění fiskálních stimulů může být velkou chybou.

Velká deprese byla na počátku doprovázena opatřeními, která zhoršila prudký propad: zvýšení úroků v pokusu udržet zlatý standard a rozpočtové škrty ve snaze vyrovnat rozpočet.

Oproti tomu byly roky 2008 a 2009 charakterizovány expanzivní měnovou a fiskální politikou. Především v USA, kde byla centrální banka ochotna brát do zástavy cokoli. Evropský postup byl méně dramatický, ale silnější evropský sociální stát vytvářel větší polštář. Potíž je v tom, že všechna tato opatření byla příliš slabá a byla opuštěna příliš brzy.

…

Z jiné části Krugmanova textu: Každý má hrát hru na morálku. Řeči o smrtelném hříchu jako vzkaz více uspokojují než postoj, který říká, že o nic zvláštního nejde (shit happens). Všichni přece chceme, aby věci měly smysl. Když se to aplikuje na makroekonomii, potřeba najít morální význam nás predisponuje k tomu, že věříme příběhům, které naše současné problémy dávají za vinu excesům minulosti a nutí nás přijímat bolest a strádání jako nevyhnutelnou daň za proces čištění.

Andrew Mellon přesvědčoval Herberta Hoovera o tom, aby nechal depresi běžet přirozeným způsobem, alespoň se prý „pročistí hniloba“. Nabízel radu, která jakkoli byla špatná ekonomicky, mnoha lidem rezonovala psychologicky a morálně (a pořád to tak je).

Keynes zdůrazňoval, že ekonomie není hra na morálku či o morálce a že deprese jsou v zásadě technickou chybou. V dobách deprese Keynes zdůrazňoval, že ekonomika má malý, ale kritický problém jako auto se startérem či elektrickým systémem a ekonom je elektrikář, který má tento technický problém napravit.

Keynes se na rozdíl od většiny ekonomů své doby nezabýval tím, proč bubliny vznikají, ale pouze tím, co se má dělat proto, aby se ekonomika dostala z deprese.

...

Čtenáře Auditu srdečně zvu na celodenní konferenci o evropské identitě a její české reflexi, která se bude konat ve čtvrtek 6. června v prostorách New York University v Richtrově domě. Mimochodem: bude zde i panel o ekonomické identitě.