Pro Český rozhlas jsem v úterý sepsal tuto poznámku o povodních a ekonomickém růstu.

Podle guvernéra ČNB Miroslava Singera může přispět náprava škod po povodních k mírnému nárůstu HDP v řádech desetin procentního bodu. Povodně mohou podle něj také mírně zvýšit odolnost proti budoucím katastrofám a technickou úroveň infrastruktury. Zároveň podle šéfa centrální banky povodně snížily během několika dní celkové bohatství země.

Co k tomu dodat? Snad jen to, že to guvernér řekl správně. Celá situace ukazuje omezenost ukazatele HDP, který skutečně slouží JEN k měření ekonomického růstu nebo poklesu, ale neumí – ani nechce umět (pochopitelně) – od tohoto poklesu odečíst ty stovky či tisíce zničených rodinných domků, zahrad, silnic, rybníků, sadů, škol, školek, parků, polí, úrody apod. Zvýšený objem stavebních zakázek zaměřených na obnovu zničeného přidá nějaké desetiny procenta k růstu HDP, ale v celkovém součtu soukromého a veřejného majetku či bohatství bude naše země ještě nějakou dobu chudší než před povodněmi, protože některý majetek prostě zmizel, byl odplaven a zlikvidován, protože likvidace znamená doslova převod čehokoli v tekuté skupenství. Vtip je také v tom, že nejde spočítat, jaká je vlastně celková velikost národního bohatství této země, lze se jen pokusit to velmi od boku odhadovat.

Pak je tu další otázka, v níž podle mého názoru ekonomové nemají jasno a nikdy jej mít nebudou, protože to snad ani nejde. Když vám někdo rozbije okno a vy ho odnesete ke sklenáři zasklít, podpoříte ekonomický růst skrze podporu sklenářské živnosti a řemesla, ale ty peníze vám budou chybět jinde, nekoupíte si něco jiného, co byste si jinak koupit mohli, tedy nepodpoříte ten růst někde jinde. To ono něco jiného, co byste si bývali jinak koupit mohli, má však takový rozptýlenější charakter než stavební práce na obnově majetku: někdo by si koupil zájezd do ciziny, jiný auto z dovozu a někdo by si zase nekoupil nic a nechal peníze v bance. Nějaký nárůst stavební výroby tu tedy přece jen bude, a proto ty desetinky procenta HDP, o nichž mluví guvernér.

Žádné výrazné nakopnutí ekonomiky nebo start tolik očekávaných nových časů prosperity nicméně opravy po povodních rozhodně nepřinesou. Stát opraví silnice v zatopených oblastech, ale budou mu zase chybět na opravu silnic v nezatopených oblastech, které jsou, jak všichni víme, ve zcela katastrofálním a zanedbaném stavu.

Česká ekonomika je v nejdelší recesi ve své novodobé historii a s krizí eurozóny to skutečně vůbec nesouvisí. Rozdíl v růstu mezi Českem na jedné straně a Slovenskem či Polskem na straně druhé je již delší dobu v řádech procent v náš neprospěch. Taktéž další sousedé jako Německo a Rakousko jsou na tom z hlediska růstu mnohem lépe. Čeští ekonomové tvrdí, že nechápou, co se s českou ekonomikou děje, a žádné rekonstrukce po povodních nám v tom pochopení vůbec nepomohou. Dokud ovšem ekonomové a politické elity nepřijdou na to, co je špatně, nebudou to správně diagnostikovat, možná se moc nezmění. Proč vlastně věřit tomu, že se věci otočí k lepšímu jen tak přirozeně nebo samy od sebe, když už se v tom marasmu plácáme pět let?

Symptomatické je, že o vlivu povodní na růst hovoří guvernér centrální banky, který má být z povahy věci ve veřejném prostoru technokrat. Proč o tom nemluví ministr financí či premiér? Proč to nedokážou zabalit do nějaké vize, do nějaké výzvy k optimismu a národní solidaritě, do nějakého apelu na to, aby si lidé více věřili? Proč to nedovedou vložit do nějakého příběhu s dobrým koncem? Proč se potom divit, že lidé jsou otrávení, když se politici ani nesnaží jim nějaký optimismus nabídnout?

...

Deník Financial Times přinesl včera znepokojivý příběh o redomestikaci evropského bankovnictví a finančnictví. Přeshraniční „držení“ (holding) vládních a korporátních dluhopisů dramaticky pokleslo.

Zahraniční dluhopisy evropských bank činily před krizí 40 procent totálních dluhopisových aktiv, potom spadly na 21,5 procenta v roce 2012, od té doby mírně stouply na 22,1 procenta. Tím lze částečně vysvětlit, proč náklady na financování dluhu v Itálii poklesly navzdory politickému neklidu v této zemi. Italští nákupčí dluhopisů jsou vůči hrozbám domácím politickým neklidem otrlejší.

Menší ochota k větší přeshraniční „dluhové vzájemnosti“ (debt mutualization) však zásadně ohrožuje dlouhodobou stabilizaci v eurozóně, což si myslí i šéfové největšího obchodníka s dluhopisy na světě, firmy Pimco.

...

Řecku se nejen nedaří zavést funkční katastr nemovitostí, jak jsme informovali nedávno, ale nejde mu ani privatizace. Ruský Gazprom vycouval z privatizace řeckého státního distributora plynu. Žádný jiný lačný zájemce na obzoru není.

...

Hugo Dixon na Reuters srovnává americké a evropské čištění bank. Eurozóna se ke skutečně realistickým zátěžovým testům bank ještě neodhodlala. Bez kapitálového posílení bank se nikdy nebude konat žádné razantní oživení ekonomiky eurozóny. Na závěr textu se autor zabývá tím, kdo vlastně bude rekapitalizovat. Jedna možnost je, že by kapitál do bank dodával přímo stálý evropský záchranný val ESM, což ovšem Německo odmítá. Nebo ESM půjčí vládám a ty za tyto peníze posílí banky. Tím se ale zvýší vládní deficit a dluh. Evropská komise by podle autora měla zvážit, že bude případné kapitálové injekce do klíčových bank přičítat k celkovému hodnocení udržitelnosti dluhů a deficitů v předepsaných rámcích. To zní sice jako utopie, nicméně příliš mnoho lepších možností se nenabízí. EU už na rozdíl od USA promarnila pět let, aniž by posílila svoje banky. Hospodářské vyhlídky a výsledky tomu odpovídají.

...

V dnešní debatě s ekonomy na iHNed.cz se musíme vrátit ke kondici české ekonomiky. Většina českých ekonomů se jaksi diví. Veřejné finance máme z hlediska makročísel v pořádku (dluh, decifit), banky máme na rozdíl od většiny Evropy zdravé a silné, mzdy v průmyslu jsou kompetitivní. Ekonomové se však příliš spokojují s tím, že vysvětlení tedy leží v psychologické rovině, a že s tím tudíž nemohou nic dělat, protože nejsou psychiatři. Podle mého soudu to má i tak trochu hájit vládu: ona za to přece nemůže, když „lidský materiál“, kterému vládne, má prostě špatnou náladu.

Podle mě jsou ale ekonomové povinni zajímat se o to, co je v české ekonomice špatně, když už pět let neroste, a hledat důvody, jež vedou spotřebitele k mizerné náladě, občanstvo k pocitu celkového marasmu a investory k nezájmu. Co o tom soudíte vy? Proč mají Češi špatnou náladu?