Komentátor Bloombergu William Pesek se vyjadřuje k jednomu z nejdiskutovanějších témat současnosti, tedy k japonské „abenomics“, jinými slovy k pozitivní šokové terapii v podobě prudkého uvolnění měnové i fiskální politiky.

Komentátor tvrdí, že svět se příliš soustředí na efekty měnové politiky, důležitější než „abenomics“ je neřešení japonských strukturálních problémů. A mezi hlavní strukturální potíže třetí největší ekonomiky světa řadí japonský sexismus. Japonské ženy v naprosté většině nepracují a nepodílejí se tedy na tvorbě HDP, čímž Japonsko ztrácí, připravuje se o růst i poptávku.

Japonská vláda chce sice nyní korporace motivovat k dosazování žen na klíčové pozice a umožnit tříletou mateřskou dovolenou, ale právě tříletá mateřská dovolená může zapůsobit kontraproduktivně, protože ženy se pak budou bát budovat kariéru, jelikož se na ně během tří let zapomene. Musí se na to jít nějak jinak.

Podobně sebepoškozující je japonská neschopnost otevřít se migraci, na Filipínách či v Indonésii sedí desetitisíce potenciálních zdravotních sester či hospodyň.

Poznámka o Česku: U nás ženy tradičně pracují, berou však mnohem méně než muži. V politice skoro nejsou. Nemůže to mít také nějaký dopad na růst? V Japonsku třeba zjistili, že korporace, kde jsou ve vedení zastoupeny ženy, mají dlouhodobě lepší výsledky než ty, kde to tak není. 

The New York Times dnes otvírá zcela zásadní reportáží z Řecka, která se na konkrétních příkladech snaží vysvětlit, jak je to pro Řecko smrtící, že ani po skoro dvou desetiletích v EU nemá k dispozici fungující pozemkový registr. Řecko se snaží a snaží a pořád má zmapováno jen sedm procent území, jako by šlo o nějakou africkou džungli. Je to důležitější zpráva než nějaké ratingy a finanční ukazatele.

V době satelitních snímků, digitálních záznamů a instantní výměny informací vychází Řecko stále z ručně psaných záznamů, které využívají pouze příjmení. Nejasné jsou hranice, zónování ani to, jestli pozemek patří dvěma nebo třeba deseti lidem.

Řecko se snaží dostat z krize historických proporcí, kdy 60 procent mladých lidí nemá práci, ale neexistující registr je jednou z hlavních překážek. Zastrašuje to zahraniční investory, znemožňuje to státu privatizovat a komplikuje či znemožňuje se výběr daní apod.

Pro nás v Česku je důležité připomenout, že náš pozemkový registr byl jasný a transparentní dávno před příchodem snímkování či digitalizace, že má své kořeny v hluboké historii, byl kultivován za Rakousko-Uherska a že má zásadní podíl na relativně úspěšné transformaci, protože umožnil restituce jako efektivní nástroj budování kapitalismu. Zároveň se u nás množí příklady krádeží vlastnictví v registru, což je jistě znepokojivý trend.

V době všeobecného strachu ze schodků, dluhů a krize poněkud překvapí zpráva stejného deníku o tom, že v Kalifornii politici nevědí co s penězi. Kalifornie má nyní značný rozpočtový přebytek, přitom donedávna to byl stát nejtvrději postižený hypoteční a realitní krizí.

Vládnoucí demokraté se pustili do tvrdých škrtů v programech, které předtím sami prosadili. Nyní se tamější politici dohadují, zda použít peníze na mimořádnou splátku státního dluhu, či na vytvoření fondu na horší časy. Ten by byl obzvláště vítaný, protože ekonomika Kalifornie je známa tím, že je mimořádně volatilní.