Deník The New York Times dnes přináší podnětnou analýzu toho, jak se důležité centrální banky světa snaží přicházet s odvážnými a experimentálními řešeními na podporu ekonomiky. Text analyzuje pozici japonské, americké a britské centrální banky v kontrastu s politikou Evropské centrální banky. James Bullard, šéf Federální rezervní banky v St. Louis (součást systému Fed – poznámka autora), vyzval minulý týden ve Frankfurtu ECB, aby byla odvážnější.

ECB to ale má složité. Nakupovat dluhopisy má zakázáno a Mario Draghi obvykle zdůrazňuje zásadní rozdíl mezi Evropou a Amerikou. 80 procent finančního zprostředkování v USA se děje skrze vydávání akcií a hlavně dluhopisů, v Evropě je poměr přesně opačný ve prospěch bankovních úvěrů: „Tak co máme tedy nakupovat?“ ptá se šéf ECB Mario Draghi.

Legendární Paul Volcker, tedy šéf americké centrální banky v dobách Jimmyho Cartera a Ronalda Reagana, se pustil do pokusu regulovat banky (Volcker rule) do další veřejně prospěšné práce. S novou nadací chce bojovat za proměnu americké vlády či administrativy, tak aby byla lépe schopna reagovat (responsive) na aktuální problémy. Inspirací mu bylo to, jak se v Americe už dlouhá léta vleče právě zavádění Volckerova pravidla, tedy pokusu zakázat bankám riskantní obchody a obchodování na vlastní účet. Volcker chce začít u toho, jak špatně je státní správa v Americe vnímána. Vláda či práce pro vládu – to je chápáno skoro jako nadávka a Volcker to chce změnit.

Nepotřebovali bychom také něco takového?

V Itálii se rozhodli zakázat veřejnou rozpočtovou podporu politických stran. Místo toho zavede Itálie americký systém transparentních privátních dotací, které bude možno odečítat z daní. Ruku v ruce s tím má dojít k přísné regulaci lobbingu a k jeho zprůhlednění.

Ne že by americký systém byl ideální či dokonce lepší než evropský. V USA vyhrávají ti, kteří utratí za kampaň nejvíce peněz. Jenomže si všimněme, jak se o podpoře stran státem v Česku nediskutuje pro změnu vůbec. I pravicové strany, které lidem kážou o tom, jak se mají sami o sebe postarat, si vesele mlaskají v podpoře daňových poplatníků.

 …

Ekonomové Reinhartová a Rogoff se brání kritice za to, že špatně spočítali devadesátiprocentní (vůči HDP) hranici škodlivosti státního dluhu. Napsali otevřený dopis Paulu Krugmanovi, kde se brání, že to nebyli oni, kdo podporoval politiku fiskální přísnosti. Krugman jim vzkazuje, že umožnili a dovolili, aby jejich práce byla politicky zneužívána ve prospěch fiskální přísnosti.

Na serveru Bloomberg přemýšlí Christopher Flavelle, proč je obtížné vysvětlit politiku fiskálních stimulů pomyslnému Pepovi instalatérovi (Joe the Plumber). V zásadě jde o to, že lidé souhlasí s politikou fiskálních stimulů na oživení ekonomiky, ale rozpor je v tom, že nechtějí, aby jim kvůli tomu vláda brala jejich peníze ve formě většího přerozdělování bohatství.