Ono „cokoli“ nemá ovšem pouze podobu verbální záruky, ale i formu konkrétního nástroje, který se anglicky nazývá OMT (open monetary transactions) a který spočívá v možnosti dočasného nákupu státních dluhopisů zemí, jež se ocitnou pod spekulativním útokem nebo pod útokem, který si přímo klade za cíl destrukci společné měny. OMT se však mohou týkat jen států, které požádají o pomoc záchranný val ESM, a o legalitě toho se u soudu právě diskutuje. Představa, že by ECB mohla udělat „cokoli“, se však leckomu v Německu nelíbí: nejen těm, kdo si přejí odchod Německa z měnové unie, ale též ortodoxním zastáncům právního pozitivismu, kteří jsou přesvědčeni, že centrální banka prostě nemá mandát k tzv. měnovému financování, a to nikdy a za žádných okolností. Třetí skupinou stěžovatelů jsou ti, kdo se bojí, že ECB může skrze své „cokoli“ vyvolat inflaci. Představa tolerování inflace se v Německu rovná představě předání moci démonům a ďáblu. Inflace sice v Evropě na obzoru není, vždy je nicméně možné říkat, že je pouze otázka času, kdy přijde.
Vcelku nikdo neočekává – vyloučit se to pochopitelně nedá –, že by soud v Karlsruhe přišel s verdiktem, který označí operace ECB a ESM za nepřípustné. V takovém okamžiku by už totiž nešlo rozpadu eurozóny (a následné ekonomické katastrofě) zabránit a lze si těžko představit, že by se soudci odvážili vzít si něco takového na triko.
Pozorovatelé, kteří nemají sklon k fanatismu či fundamentalismu, docházejí ke dvěma různým názorům. Jedni tvrdí, že nikdy není na škodu vymezit si ústavní limity, institucionální mantinely. Právní situace se aspoň vyjasní a všichni to přivítají. Druzí si myslí, že soud měl projednávání stížnosti odmítnout, protože celý proces (jejž německá média považují za soud století) jen rozdmýchá vášně proti společné evropské měně a nejrůznějším fundamentalistům a rozzlobeným postarším profesorům poskytne platformu ke zviditelnění a vyřádění se.
Soud ale zatím probíhá dosti uměřeně. Oba zástupci Německa ve vedení ECB, tedy Jörg Asmussen i Jens Weidmann (taktéž šéf Bundesbank), svá prohlášení přečetli, k žádnému překřikování však nedošlo. Asmussen odmítl návrhy, aby byly revidovány evropské smlouvy a aby byl změněn mandát ECB. To je podle něj velmi nebezpečné a „jeden musí dávat pozor na to, co si vlastně přeje“. Mohli bychom prý skončit s úplně jinou ECB.
Důležitá je pozice německé vlády vyjádřená u soudu ústy Wolfganga Schäubleho. Podle něj nepřekračuje mandát ECB, ale německý ústavní soud. V rámci Maastrichtské smlouvy byla ECB vytvořena jako nezávislá instituce, a německý ústavní soud tedy nemá právo do její práce zasahovat.
Je možné, že soud přijde s nějakým verdiktem ve smyslu „ano, ale“. Vzhledem k tomu, že ECB byla ustanovena jako nezávislá na základě mezistátních smluv, je otázka, zda bude moci německá vláda takový nález vůbec akceptovat. Může zkrátka vzniknout nejen evropský, ale i vnitroněmecký ústavní spor. V Karlsruhe se rovněž do detailu a technokraticky zkoumá (a bude zkoumat), jestli ECB nakupuje dluhopisy na primárním (to se nesmí), či sekundárním trhu, tedy kolik přesně vteřin dělí primární emisi od vzniku sekundárního trhu. Bude se patrně upřesňovat kondicionalita programu OMT, tj. otázka, kdy může ESM s programem intervencí na trhu souhlasit. Záchranný val ESM už ovšem jednou byl německým ústavním soudem omezen: pokud německá vláda hodlá schválit jakýkoli další záchranný program poskytnutý skrze ESM, musí předem hledat souhlas Bundestagu. Pak se také probírá, kdo zaplatí případnou ztrátu centrální banky (to je věčné, ale mimoběžné téma například i u nás, centrální banka – ač má účetní bilanci – neexistuje za účelem vytváření zisku).
Předpisy, kondicionality a omezení se sice mohou někomu jevit jako užitečné, nicméně omezují krůček po krůčku flexibilitu onoho vyhlášeného „uděláme cokoli, co bude třeba“. Každý limit a každá podmínka vyzývá trhy, aby začaly limity onoho „cokoli“ (onoho jaderného deterentu vůči spekulantům) testovat.
Existuje stereotyp o Němcích, že všechno berou vždy moc doslova. Koncept ústavního soudu byl do Německa importován z Ameriky, ale sami Američané vědí, že ústavu je třeba přece jen občas (i když velmi vzácně) doplnit nějakým dodatkem či novým soudním výkladem.
Podobně byl do Německa z Ameriky přenesen koncept nezávislé centrální banky. Ovšem Američané už v šedesátých letech vcelku rozumně pochopili, že centrální banka by neměla cílit pouze spotřebitelské ceny, ale také nezaměstnanost. Jakmile Němci přijmou nějakou ortodoxii, berou ji totiž příliš vážně a doslova.
Proto je dobře, že zástupci německé vlády při slyšení v Karlsruhe svým rozumným jednáním tento stereotyp o Němcích dokážou nabourat a zpochybnit.
